Naprostá většina z nás absolvuje autoškolu prakticky ihned po svých osmnáctých narozeninách. Víme tak, že výuka je zde rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou. V té teoretické bychom se měli naučit pravidlům silničního provozu tak, jak je definován v zákoně. Ta praktická má sloužit k tomu, abychom se naučili řídit vůz. Zde se však vynořuje otázka, zda je počet praktických lekcí dostatečný. Opravdu nás naučí vše o řízení, abychom se mohli stát platnými účastníky provozu, aniž bychom někoho omezovali či ohrožovali? Nad tím je potřeba se zamyslet.
Samozřejmě, většina z těch, kteří na jízdy přijdou, již nějakou, byť nelegální, zkušenost s řízením má. Obvykle v podobě rodičů, kteří jej vyvezou na nějakou opuštěnou cestu a učí jej základům tam. Při jízdách se pak často jezdí rovnou na běžné silnici, s tím, že instruktor má díky pedálům nad vozem alespoň částečnou kontrolu, takže může zabránit případné nehodě.
Ovšem když tam přijde někdo, kdo je skutečně řízením nepolíbený, jak by to mělo podle zákona být, může mít často problémy. I to, než mu přejde do krve, který pedál co znamená, chvíli trvá. Přitom je to věc, kterou bychom měli dělat automaticky a nepřemýšlet nad ní.
Pokud pak takový člověk vyjede na silnici, pak často spíše řídí instruktor, než on, a to z toho prostého důvodu, aby zabránil dopravní nehodě. To však může ve studentovi vypěstovat špatné návyky, neboť se naučí považovat to, co dělá, za správné, i když to tak není a instruktor jej na to upozorní. Podvědomí je však silnější a pamatuje si, že dané sešlápnutí pedálu přineslo takový výsledek, a tak jej s velkou pravděpodobností příště zopakuje.
To samé však mnohdy vidíme i u závěrečných zkoušek, kdy komisař sedí vzadu a instruktor svému žákovi pomáhá, neboť je i v jeho zájmu, aby prošel. Výsledkem pak je, že když onen člověk sám vyjede na silnici, najednou je zmatený, neví, co má dělat, což způsobuje problémy. A to není v žádném případě ideální.