My lidé jsme původně denní tvorové. Nemáme oči uzpůsobeny k tomu, abychom viděli i při minimu světla, jako například kočky. Dříve to příliš nevadilo – za tmy bylo pro naše předky stejně nebezpečné vydávat se na lov, neboť to byl čas, kdy lovili také největší predátoři, proti kterým pravěcí lidé zkrátka neměli šanci.
To se však změnilo, když jsme se z lovců a sběračů stali farmáři, usadili se a začali pěstovat své vlastní rostliny a chovat vlastní zvířata, místo spoléhání se na to, co nám příroda poskytne. Bylo to snazší, mnohem výnosnější a především mnohem méně rizikové.
Usedlý styl však znamenal, že jsme se začali zabývat i činnostmi, jako je výroba nábytku a jiných předmětů, které nebylo nebezpečné provádět i po setmění. Avšak to znamenalo, že jsme potřebovali světlo. Původně jsme měli oheň, a to v různých podobách, avšak to se změnilo s vynálezem žárovky.
Dnes považujeme elektrické osvětlení za standard. A jedním ze způsobů, jak světla dosáhnout, jsou i sodíkové výbojky. Není to však obvyklý typ osvětlení a většina lidí má jen matnou představu o tom, jak asi funguje. Na jakém principu tedy pracuje?
Jedná se o skleněnou nádobu nejrůznějších tvarů, kde je prostor uvnitř naplněný plynným sodíkem. Ten má tu vlastnost, že se při vyšších teplotách rozžhne a začne svítit poměrně jasným světlem. A právě toho se v tomto případě využívá.
Ke zvýšení teploty na požadovanou úroveň se používá elektřiny – od toho název výbojka. Neboť právě elektrické výboje jsou to, co plyn „aktivuje“ a rozehřeje na potřebnou teplotu. Nevýhoda je však taková, že toto rozehřátí chvíli trvá. I to je důvod, proč se běžně v našich domácnostech nepoužívá.
Přestože však máme dnes mnohem dostupnější zdroje světla, sodíková výbojka má stále své místo, a někde slouží již velmi dlouhou dobu. Nevyplatí se tedy tuto technologii podceňovat. Při správném vylepšení by se totiž mohla stát běžnou součástí našich domácností.