Je pravdou, že koníčky mohou být různé. A je to pochopitelné, koneckonců každý z nás je jiný a baví jej jiné věci. Většinou si pak vybereme takový, který nejvíce odpovídá našim zájmům. Je však pravdou, že se za něj někdy stydíme, neboť si myslíme, že pro nás z nějakého důvodu není vhodný, ať už je to cokoliv. Tento pocit většinou vzniká na základě zakořeněných předsudků. Ty však nejsou ani zdaleka tak důležité, jak by se mohlo zdát.
Typickým příkladem z posledních let je, že se mnoho dospělých lidí rádo dívá na „dětské“ seriály a filmy. Většinou se to stydí přiznat svým kolegům v práci, přátelům či dokonce rodině, avšak stejně se nemohou dočkat dalšího dílu a zajímají se o to, jaký osud bude mít jejich oblíbená postava.
Stejně tak tomu je, pokud například rádi stavíte modely z lega, hrajete počítačové hry či provozujete některou z mnoha dalších činností, které jsou velkou částí populace považovány za „dětské“, „hloupé“ či „zbytečné“. Samozřejmě existují koníčky, které jsou obecně přijímané, například sbírání známek. Je však otázkou, zda bychom skutečně měli přijímat všeobecné povědomí o tom, co je vhodné a co nikoliv, zvláště když nás daná činnost baví.
Rozhodně zde neplatí, že bychom se měli za co stydět. Naopak, pokud normalizujeme, že dospělý člověk může mít i takovýto netypický koníček, pak bude mnohem lépe přijímán. A je pravdou, že jako společnost jsme v tomto ohledu na relativně dobré cestě, neboť dnešním trendem ve společnosti je akceptace, a ta se týká i našich koníčků.
To však neznamená, že bychom mohli dělat, cokoliv nás napadne, jen když nás to baví. Vždy musíme mít na paměti, abychom svými činnostmi nezpůsobovali problémy nebo dokonce bolest, ať už fyzickou či psychickou, někomu jinému. V takovém případě už totiž překračujeme hranici, kam je vhodné zajít. A podle toho by se na nás měla společnost také dívat. Pokud tím však nikomu neubližujeme, ať už přímo či nepřímo, pak není žádný problém.